MÉ JMÉNO
“Budete nejspíš zvědaví, kdo jsem, jenže já jsem jeden z těch, kteří nemají stálé jméno. Mé jméno závisí na vás. Nazývejte mne podle toho, co vás napadne. Přemítáte například o něčem, co se stalo kdysi dávno: někdo se vás na cosi zeptal a vy jste neznali odpověď. 
To je mé jméno.
Možná hustě pršelo.
To je mé jméno.
Nebo po vás někdo něco chtěl. Vy jste to udělali. A pak vám řekli, že je to špatně. — “Promiňte, to je omyl,” — a vy jste museli udělat něco jiného.
To je mé jméno.
Možná to byla hra, kterou jste hrávali v dětství, anebo něco, co vám letmo přišlo na mysl, když jste byli staří a seděli jste v křesle u okna.
To je mé jméno.
Nebo jste se někde procházeli. Kolem kvetly květiny.
To je mé jméno.
Nebo jste hleděli do řeky. Blízko vás stál někdo, kdo vás miloval. Chtěl se vás dotknout. Cítili Jste to, ještě než se to skutečně stalo. A pak se to stalo.
To je mé jméno.
Anebo jste slyšeli, jak kdosi volá z velké dálky. Ten hlas byl téměř ozvěnou.
To je mé jméno.
Leželi jste v posteli, pomalu jste usínali a najednou jste se čemusi zasmáli, nějakému žertu, který platil na vás, hezké zakončení dne.
To je mé jméno.
Nebo jste jedli něco dobrého a na vteřinu jste zapomněli, co to vlastně je, pokračovali jste v jídle a uvědomovali si jen, jak je to dobré.
To je mé jméno.”
― Richard Brautigan, V melounovém cukru
Back to Top