“Budete nejspíš zvědaví, kdo jsem, jenže já jsem jeden z těch, kteří nemají stálé jméno. Mé jméno závisí na vás. Nazývejte mne podle toho, co vás napadne. Přemítáte například o něčem, co se stalo kdysi dávno: někdo se vás na cosi zeptal a vy jste neznali odpověď. — To je mé jméno. — Možná hustě pršelo. — To je mé jméno. — Nebo po vás někdo něco chtěl. Vy jste to udělali. A pak vám řekli, že je to špatně. — “Promiňte, to je omyl,” — a vy jste museli udělat něco jiného. — To je mé jméno. — Možná to byla hra, kterou jste hrávali v dětství, anebo něco, co vám letmo přišlo na mysl, když jste byli staří a seděli jste v křesle u okna. — To je mé jméno. — Nebo jste se někde procházeli. Kolem kvetly květiny. — To je mé jméno. — Nebo jste hleděli do řeky. Blízko vás stál někdo, kdo vás miloval. Chtěl se vás dotknout. Cítili Jste to, ještě než se to skutečně stalo. A pak se to stalo. — To je mé jméno. — Anebo jste slyšeli, jak kdosi volá z velké dálky. Ten hlas byl téměř ozvěnou. — To je mé jméno. — Leželi jste v posteli, pomalu jste usínali a najednou jste se čemusi zasmáli, nějakému žertu, který platil na vás, hezké zakončení dne. — To je mé jméno. — Nebo jste jedli něco dobrého a na vteřinu jste zapomněli, co to vlastně je, pokračovali jste v jídle a uvědomovali si jen, jak je to dobré. — To je mé jméno.” ― Richard Brautigan, V melounovém cukru